Sedím na dětským hřišti s Táďou, koukám na svý oteklý nohy. Čtyři dny po doběhu do cíle Malofatranské 180 vypadají hůř než tehdy. Ale na druhou stranu, zablokovaný záda už snad povolily. Jinak vlastně žádný následky nebyly, kromě únavy – každou chvíli, kterou jsem nemusel být v práci, jsem prospal. Ono čtyřicet tři hodin v pohybu nonstop chce dospat. Bylo to o trochu dýl, než jsem si tajně představoval, ale nechtěl jsem hlavu moc zatěžovat nějakým limitem. Hlavní bylo dokončit, vyzkoušet tenhle masakr a poprosit hory, aby mi to umožnily.

Trasa začínala v Terchové ve 4:00 v sobotu a 23 odvážných, možná spíš bláznů, se místo standardního směru na Malou Fatru, kam o dvě hodiny později vyrážely trasy 50 a 100 km, zamířilo na opačnou stranu přes rozhlednu Terchovské srdce, Mravečník, Javorinku do Zázrivé na první občerstvovačku. V prvním kopci jsem koukal do testovacích hodinek a nebyl schopnej nastavit navigaci, takže jsem ani nevnímal, kdo je přede mnou a kdo za mnou. Při téhle délce závodu to na začátku stejně ani není důležitý. Nakonec jsem si řekl, že půjdu bez navigace podle itineráře, hodinky dál neřešil a začal si užívat východ slunce. Postupně jsem si našel svůj rytmus a tempo, který by mi mohlo nějakou dobu vydržet a v tu chvíli už jsme se sesynchronizovali i s Petěm Brestovanským, se kterým to vždycky parádně odsejpá a člověk se i spoustu věcí přiučí.

Cesta pokračuje kus po asfaltu, aby po vlastním značení obešla soukromý pozemek s dost nepříjemným psem a asi i majitelem. Tady začíná ta pravá Malá Fatra a mně se v hlavě začíná vybavovat největší strašák – Velký Rozsutec. Pokud tenhle úsek přejdu se svým strachem z výšek, zbytek by měl být fpoho. Done, dáváme s Peťom vrcholovou fotku a opatrně scházíme na další občerstvovačku v Sedle Medziholie 32 km / 2400 up.

Tam potkáváme prvního z trasy 50 Martina Halasze a vyrážíme na další stoupání Stoh, Poludňový Grúň, Steny, abysme se po krásné hřebenovce, kde bohužel předbíháme Peťo Gemerana, kterýmu to dnes vůbec nechutná, dostali na třetí občerstvení Chata pod Chlebom.

Potkáváme Niky, pomáhá nám s doplněním věcí a vlévá novou energii do žil. Odsud vede pěkný patnáctikilometrový okruh kolem Šútovského vodopádu se stoupáním asi 1100 m zpět na Chatu pod Chlebom 55 km / 4300 up. Tentokrát stretko s Daliborem Dvorštiakem, plný humoru jako vždy. Dáváme delší přestávku, potřebujeme vývar, potkáváme Danicu a Peťo začíná vážně přemýšlet o DNF, kvůli povinnostem. Na další úsek ale ještě vyrážíme a snad dáme společně i noc, ať nemusím mezi medvědy sám. Přes Snilovské sedlo padákem pod lanovkou do Vrátne doliny, abysme mohli znovu nahoru přes sedlo Bublen, Malý Kriváň, sedlo Pod Suchým na Chatu Kľačianská Magura a další občerstvovačku. Tady už je Peťo rozhodnutej, že pro něj nemá cenu pokračovat celou noc, ale chce skončit na dalším checkpointu v Lipovci, odkud bude mít rozumnej odvoz. Tak nějak podvědomě čekám, až se za náma objeví spoluběžci z Brna Honza Týče a Majka Balšínková, bo do tmy mezi medvědy na Lúčenskú Fatru se mi fakt samotnýmu nechce. 

Objevují se během chvilky, vytahuju čelovku, ať ji nemusím řešit na trailu a vyrážíme s Peťom dál. Široká cesta se mění na nádhernej technickej trail po svážnici, bohužel už padla tma a šutry s kořenama nedovolí moc běžet, i když je to pořád z kopce. Objevují se světla, navigace po vesnici je trochu náročnější a každý přibíhá na občerstvovačku jinou cestou. Lipovec 80 km / 5600 up, dropbag, zázemí. Peťo končí, chápu to, nemá smysl pokračovat přes noc, když by stejně kvůli pracovním povinnostem musel skončit ráno. Danek Pospíšil končí ze stejných důvodů, škoda. Drtil to hodinu a půl přede mnou. Měním triko, dávám rukávy, přidávám do batohu jídlo a ionťáky na dalších sto kilometrů. COŽE? Po osmnácti hodinách teprve vyrážím na stovku? Domazávám nohy a třísla, dávám polívku ze sáčku, Peťo mi dává svý osvědčený pochutiny na ultra, loučíme se – těch 80 společných kiláků bylo super. Snad mám všechno, je tu už moc lidí, tak vyrážím sám, snad někoho docvaknu. Asfalt, tentokrát mi nevadí, běžím, podjezd dálnice, most, asi nad řekou, další vesnice, benzinka, cestička mezi keři někam do neznáma. Nějaký stoupání, další, ještě jedno. Upřímně dalších 40 kilometrů si nepamatuju,zapnul jsem autopilota a snažil se během noci posunout co nejdál. V neděli má být vedro a určitě budu muset zpomalit, abych se neuvařil.

Už za světla přichází asfaltové stoupání na Martinské hole a vysílač Krížava a s ním i spánková krize, spím za pochodu. Dávám sluchátka, pouštím dance mix z devadesátek a zesiluju. Zabírá to snad až po hodině, ale na hřebenu za vysílačem už jsem zase freš a mažu směrem na Kuneradský zámek, občerstvovačka 120 km / 8000 up. Kafe, nabíjím telefon. Tady si prý dával šlofíka vítěz Radek Chrobák. Kdybych lehnul, už nevstanu, musím to dát nonstop. Něco žvejkám a s Martinem Kerekešem odcházím po asfaltu vstříc Sedlu Majbiková – zatím netuším, co mě čeká, ale až se vyškrábu nahoru, budu si ten krpál pamatovat do konce života. Hůlky držím v polovině, abych je vůbec dokázal zapíchnout. Jasný, že po čtyřech by to bylo lepší, ale nechci se zašpinit, zvláštní důvod. V druhé části se krpál ještě víc utahuje, navíc mizí v minitunelu mezi keři a tady poprvé nadávám, kdo tohle vymyslel. Je to tu tak na plazení. Naštěstí jsem za chvíli nahoře a znovu se začínám usmívat. Ještě pět kiláků do kopce na Hornú lúku, objevuju se na hřebenu kousek od místa, kde jsem před pár kilometry a hodinami už byl. Slušná motanice. Nastává velký rozhodnutí, dochází mi voda, ale k pramenu bych si musel zajít přes deset minut. Na další občerstvovačku je to přes deset kiláků, ale z kopce. Rozhodnu se ušetřit čas i metry a pramen vynechat, cesta vede po svážnici širokou rozbitou později asfaltovou cestou do Trebostova a pak do Valči. Je ubíjející, i když z kopce, ale vůbec ne zadarmo. Je šílený vedro.

Na kontrole v Hostinci Brezanka 140 km / 8900 up mají guláš, ale ten si fakt nedám, cítil bych ho pak až do cíle. Bábovka, luxusní, myslím, že na nikoho dalšího nezbyla. Ještě nějaký minipareničky, opalovací krém a měl bych znovu vyrazit. Podle itineráře je to na další checkpoint 27 kiláků, nejdelší vzdálenost mezi kontrolami, v tomhle vedru to nebude dobrý. Cestou by měly být tři prameny, snad to s vodou vyjde. Vyrážím, ještě odepisuju Ivči, která s Táďou sleduje online mou tečku a postrkuje ji dopředu. I spousta dalších lidí fandí, píše a mně to dodává neskutečnou energii. Titus mi dokonce volal, ví, že tady můžeš fpoho vzít foun a vykecávat. Cesta z Valči je odporná, asfalt do mírnýho kopce, osm kilometrů bez kousku stínu. S Martinem lezeme do potoka, voda je luxusní, ale za pět minut je zase všechno suchý. Stoupání na sedlo Pod Hnilickou Kýčerou, první pramen, doplňuju plnou. Po červené na Skalky a Vríčanské sedlo. Další pramen, neriskuju a doplňuju, i když je mimo trasu a kus pod kopcem. Martin už tu prošel všechny cesty a vodu nenašel, tak ho navádím podle mapy v telefonu. Kousek před sebou vidím Kľak, nádhernej vrchol. Pak už to bude na další CP, poslední CP jen z kopce, ale nepřibližuje se. Tahle pasáž je tak technická, že se posunuju strašně pomalu a začínám podruhé nadávat. Nahoru, dolů, kameny, hrany, srázy, výhledy na Kľak, ale sakra trpím. Musím se hýbat, i když se vlastně neposunuju. Po nekonečné době jsem na rozcestí pod Kľakom, ještě dvě stě metrů, ale zároveň skoro sto výškových. Něco pro mě, samá skála, raději se nedívám kolem.

Konečně jsem nahoře, šíleně tu fouká, zvládám foto, doplňuju vodu z petky od nějakých dobrodinců a mizím dolů. Psychologická hříčka na rozcestí Pod Skalou – doprava směr Fačkovské sedlo, kde je cíl, ale my musíme doleva, ještě namotat pár kiláků. Prudkej sešup kolem Kĺackého vodopádu přes Bak až do Vrícka na poslední kontrolu, deset kiláků před cílem. Před sebou zahlídnu Martina s Jánem Černoškem a najednou mi to z kopce zase běží. Honza řeší už několik desítek kiláků strhaný puchýře na nohách a z kopce kráčí hrozně pomalu, každej krok trpí. Kdyby věděl, že jsem na tom podobně, někde od stodvacátýho cítím otoky, zatím nepraskly, ale bolí jako čert. Každou chvíli prosím nohy, aby ten kousek už vydržely. S Martinem mu odbíháme, už vidíme vesnici. CP má být na konci Vrícka, ale ta je dlouhá jako týden před výplatou. Už, vidím reflexní vestu a vítají nás dobrovolníci na poslední občertvovačce.

Do cíle jedenáct kiláků, doplňuju ionťák, dávám meloun, vytahuju čelovku – ano, druhá noc, za chvíli začne. Nějaký chipsy a odcházím. Po pár metrech se vracím, že bych si mohl vzít i hůlky. Njn, hlava už je unavená. Nechávám zapnutý data a telefon každou chvíli cinká. Neskutečná podpora, to už musím dát. Stoupáme na Vrícke sedlo, pak zase klesáme, vypínám hlavu, zapínám čelovku, otlaky strašně bolí, už nevím jak došlápnout. Trasa vede po červené turistické značce, ale je tu starý značení a taky nově natřený značky, který vedou jinudy. Hledám v telefonu trasu, krpál jako blázen, šotolina se drolí pod nohama. Nadávám, tohle přece trasér nemá na konci zapotřebí. Dostáváme se nahoru, louka, vysoká tráva, značení žádný, jdeme podle telefonu. Údajně tu někdy byla cesta. Pár kiláků takhle bloudíme, nakonec se kdesi na začátku lesa objevuje značka i cesta a můžeme pokračovat. Zkouším zrychlit, možná bych to ještě mohl stihnout pod 43 hodin, ale nohy trpí. Za každým obzorem čekám světla Fačkovského sedla, ale vždycky jen další kus tmy. Vidím medvěda, sedí proti mě na cestě a nechce se pohnout. Ptám se Martina, co to je, ale on nic nevidí a nechápe, na co se ptám. Naštěstí to trvá jen chvíli, přelud mizí a můžeme dál. Zpomaluju, už to nestihneme. Cesta začíná klesat, v dálce světla, moc se neraduju, bůhví, jestli tam opravdu jsou. Ale Martin je vidí taky. Že by? Parkoviště, cesta, jedoucí auta, fáborky nás vedou rovně přes cestu a zase do kopce, ale už je to jen kousek. Zkouším popoběhnout, nejde to. V dálce někdo mává čelovkou a já vím, že to dám. Až teď si to připouštím. Jsme tam. Vítají nás orgové a pár šílenců, kteří závod dokončili před námi a ještě neusnuli. Sedám si, chci colu, kafe, polívku, sprchu. Klasická euforie v cíli závodu nepřichází. Telefon se může zbláznit, vy jste mě fakt sledovali online a viděli, že už to mám za sebou. Děkuju moc za tu úžasnou podporu. Čtu si první zprávy a hrnou se mi slzy do očí. Když jsem se na ten závod připravoval, říkal jsem si, jestli to zveřejnit před nebo až po. Ale nebýt uveřejnění před závodem, nebyla by ani Vaše podpora a i díky ní jsem dokončil, hnala mě dopředu. A já to dal. 180 km / 11100 up / 43 hod 19 min.

Během přípravy na tuhle parádní akci mi pomáhalo spoustu lidí a mají velkej podíl na tom, že se to povedlo a patří jim mega díky. Linda Beniačová – tréninkový plán a spousta rad o ultra, Adam Lisický – atletický tréninky, Dee Dee – kruháče, TRX, Petr Širc jr. – úprava jídelníčku, stravovací plán, Running zone – zázemí a podpora, Radek Civiš – Rockpoint – však on ví. A obrovský díky Vám všem, kteří jste se zajímali, podporovali, fandili, psali, volali a nenechali mě v tom samotnýho. Děkuju.