Malofatranská stovka – MF100 pro letošek prvně přidala krátkou „baby“ trasu na 34 km, která nalákala i méně zkušené běžce. Třeba mě.

Čistím si běžecký boty od bahna z čerstvě absolvované MF33 a hlavou mi probleskne, že jsem si je nikdy tak ráda nepucovala. Trochu mě to dojme, stejně jako sobotní doběh do cíle, kde mě z naší Running zone partičky čekali Linda s Davidem.

Proč mě to dojímá? Vždyť to bylo jen nějakých třicet(čtyři) kilometrů, i když dost do kopce. Naměkko jsem proto, že se mi povedlo dokončit pro mě opravdu těžký a dlouhý závod. Z Brněnského masakru (září 2019) jsem si totiž, kromě natrženého stehenního svalu a velkého poučení, odnesla hlavně obrovskou nedůvěru v sama sebe. Na MF33 se mi jí podařilo kousek urvat zpátky.

Před pár týdny mi Linda nadhodila, ať se přihlásím na MF33. Básnila mi o krásné trase po hřebeni Malé Fatry. A vzhledem k tomu, že na Malé Fatře jsem ještě nikdy nebyla, představila jsem si prostě úzkou vyšlapanou cestičku, která se line z jednoho kopce na druhý. Tak jsem jí to odkývala. Jak jinak. Na profil trati jsem ale podívala až po podání a zaplacení přihlášky. Co už.

Je pátek dopoledne a s partičkou se Jurajovi, který jede MF fotit, ládujeme do auta. Hurá směr Terchová vyzvednout čísla. Po cestě i večer se skvěle bavíme, což mi hodně pomáhá s nervozitou. Nemyslím na to, jestli noha vydrží, za kolik to chci zítra běžet a proč to vůbec dělám. Lidi kolem dokážou s náladou fakt udělat divy. Děkuju.

Vstáváme ve čtyři ráno, pomačkaní a otlačení vyrážíme na start. Posledních pár fotek před startem a s výstřelem v šest ráno nám Linda jeleními skoky mizí před očima. S tím, že ji potkám zase až v cíli, jsem dávno smířená. Držím jí palce na bednu. Lindo, běž!

Prvních pár kilometrů je po asfaltu a celkem po rovině, naštěstí. Hned si mě našla Anetka, se kterou jsme se minulý týden společně potahaly po Javorníkách. Vidím ji fakt ráda, trochu doufám, že se mnou vydrží aspoň po první seběh. Do prvního kopce jsem se ale opřela do hůlek, šlapala, co to šlo a předplazila jednu závodnici před sebou. Bahno se mi lepilo na tenisky a z kopce dvakrát padám. Nebolí to, je to do měkkého. Anetku potkávám až na vracečce z Chaty pod Chlebom a samozřejmě v cíli, zaběhla to parádně.

První seběh se nese v duchu „brum brum“ – „To byl jelen?“. Kdepak, medvěd. Naštěstí jsem vepředu, neohlížím se a jen slyším lidi volat, pískat a tleskat. Držím se dvou borců a padáme dolů, ani přes porost nevidím, kam šlapu. Adrenalin. Hrůza a endorfiny dokopy. Pecka.

Na občerstvovačce za brodem mě předbíhá jedna žena, tahá ji už od startu chlápek. Chvíli se jich zkouším držet, ale do toho kopce na ně prostě nemám. Sjezdovka v Terchové je hnusnej, odpornej kopec. Vůbec mi to nejde a co hůř, nechce se mi. Tak aspoň jím, ať mám energii. Sušený ananas mi trochu zvedá náladu a chvíli si povídám s borcem, co si v lese vzal klacky místo holí. Porovnáváme, kdo má lepší. 🙂

Nahoře se otočím a už mi ten kopec nepřijde tak hroznej. Pohled do údolí léčí všechna příkoří. Konečně se rozběhnu na Chatu pod Chlebom, kde je další občerstvovačka. Potkávám Davida, je úžasnej, podporuje mě, dáváme placáka. Říká, že Linda je kousek za ním. On ji předběhl! Neuvěřitelný.

Linda říká asi něco o tom, že běžím pěkně. Snažím se si to nepřipouštět, ať si o sobě moc nemyslím. Já jí říkám o medvědovi. Mám fakt radost, že jsou se mnou na trase. Koukám na hodinky, ten čas fakt nevypadá zle! Na chatě dobrovolníci hlásí, že nám zbývá posledních 500 metrů výškových. Díky Bohu!

Cestou z chaty potkávám v protisměru paní s labradorem. Mám náskok, stačí se do kopce neflákat a pozici si pohlídám. Skoro v sedle potkávám Anetku, úplně září a rozzáří mě taky. Díky moc. Báru s Niky už nepotkám, trochu pokukuju přes kopec dolů, ale nevidím je. Mrzí mě to, ale čekat nemůžu, srdce mě táhne závodit.

Konečně se dostávám na hřeben, Juraj mě fotí, mlha se valí přes kopec. Je mi nádherně, nedá se to popsat. Jsem tam, kde mám být, nohy i hlava běží. Výhled z Pekelníku je za odměnu. Zastavila bych se, něco vyfotila, ale musím běžet do cíle. Na Malém Kriváni vizuální kontrola, pohladím sochu a už slyším „poď, poď“. Hodím hůlky do toulce a… jdu, občas i běžím. Hřeben a seběhy jsou pro mě extrémně technicky náročné, ale snažím se, co to jde. Občas předběhnu nějakého borce. Přijeli si to asi užít, nedivím se.

V sedle pod Suchým sním čtyři škvarky, mňam! Hurá dolů po louce, je to zase downhill. Boty mi na bahně a mokré trávě fakt nedrží. Zase padám, pokolikáté už? Žlutá turistická je trochu za trest, sice rovina, ale úzký chodníček sotva na jednu nohu. Kolem lesík. Bojím se medvěda. Tak koukám na mapu a čekám, až mě doběhne borec v černém.

Táhneme to spolu skoro až na poslední kontrolu na Chatu na Kľačianskej Magure, ke konci mě trhá. Dám si meloun a vyrazím dolů. Borec si zatím otevřel nealko pivo a dolů nespěchá. Jdu sama, stejně jako většinu závodu. Nevadí mi to. Finální seběh mi už kompletně sešrotoval nohy, tahají mě úpony v kolenech. Touha být v cíli je ale nesrovnatelně silnější. Proletím krásně ledovým potokem a chce se mi brečet, protože za chvilku doběhnu. Dokončím závod, na kterém mi opravdu záleží. Tumáš, Masakře!

Organizátoři si ale pro nás nachystali ještě jeden #toohottohandle přeběh po louce. Neuvěřitelný. Říkám si, že je to už kousek, běž sakra! Ale hlava v tom vedru vypíná nohy. Jdu, hodně piju, občas poklusnu. Je to nekonečné. Potkávám stádo oveček, bača leží pod stromem a hraje hry na mobilu. Ovce opatrně rozháním a očima kontroluju berana, aby mě nenabral. Uff. Zase se rozběhnu, tentokrát až do cíle.

Závěr z kopce po asfaltu, dupu do toho. Chce se mi zase brečet. Štěstím, úlevou, tou krásou, prostě vším. Cílová rovinka po dlažbě, pod obloukem na mě mávají a pokřikují Linda s Davidem. Nedá mi to, sprintuju k nim. Kašlu na cíl, jsou tam kamarádi, bez kterých bych tohle nikdy neuběhla. Gratulace, medaile, obětí, jsem nejšťastnější.

Nádherný závod, skvělá organizace, užila jsem si ho naplno. Hned bych se tam vrátila. A čas 6:38 a 5. místo v ženách hodně potěšily.

Potom už jen houpu nohama a společně čekáme na zbytek naší partičky. Anetka dobíhá necelou hodinu po mně, stejně rozzářená jako když jsme se potkaly. Bára s Niky po cestě zvládly ošetřovat závodníky a půjčovat vybavení. To je aspoň fair play! Vypadají, že jim to vyloženě sedlo. Přeju jim to. A chvilku trochu závidím, že běžely spolu. Vím ale, že pro mě by to nebylo. Závodit musím zatím sama (se sebou).

Nakonec po 50 kilometrech dobíhá Pája, je to hrdina. Nakládáme ho do auta a frčíme na nejlepší pozávodní večeři v historii planety Země – tatarák a pivo.

Za rok zase a delší? Díky moc!

Anna Michalčáková