V sobotu 15. června 2019 se v Olomouci konal již 10. ročník půlmaratonu pod hlavičkou organizace RunCzech. A já na něm nesměl chybět.
Minulý rok jsem si zde odbyl svoji premiéru a musím říct, že jsem si ji opravdu užil. Od mnohých běžců a kamarádů jsem slyšel jen samou chválu na atmosféru, která v Olomouci panuje. Nedokázal jsem si ji pořádně představit, ale po prvních metrech na trati mi bylo jasné, jak to všichni mysleli. Diváci jsou zde podél celé trati a doslova vás tlačí do dalších kilometrů. Děti natahují ruce, abyste si s nimi plácli, a když to uděláte, tak vám za odměnu poděkují nebo vás jakkoliv jinak povzbudí. Tohle všechno mě neskutečně nabíjelo a bavilo celý závod. Do cíle jsem minulý rok doběhl v čase 1:19:43 hod. Byla to souhra výše zmíněné podpory, ideálního počasí (zhruba 16–17 °C) a taky tréninku. Prostě se všechno sešlo v jeden čas a já to mohl prodat.
Ale dost k minulému ročníku. Tento rok se psal úplně jiný příběh. Tenhle závod jsem si přijel užít a nikoliv bořit rekord. Již před startem jsem měl v hlavě jasno, že jej rozběhnu opatrně, a tak se taky stalo. První kilometr jsem běžel tempem 4:02 min / km (pro srovnání minulý rok 3:33 min / km). Druhý, třetí, pátý a tak dál. Všechny kilometry byly v podobném a vyrovnaném tempu. Bylo by divné, kdyby žádná krize nepřišla. Samozřejmě, že ano, ale nebyla to ta velká krize, kdy už nemůžete a rapidně zpomalujete. Byla to lehká krize, kdy mi pár set metrů píchalo v boku z důvodu většího napití na osvěžovačce, než bylo nutno ? Tohle musím ještě vyladit). A po odeznění už jsem si zase běžel to svoje. Kolem 14. kilometru začínám vidět Martina Slezáka. Ten si taky celý závod
vedl moc dobře, akorát ke konci už mu docházely síly, a tak jsem ho na konci Smetanových sadů předbíhal. Mimochodem, zde byla atmosféra asi nejlepší. V těchto místech mě opravdu mrazilo v zádech. Lidé zde skandovali, fandili a dokonce na mě úplně cizí holčička křičela „Paťo, utíkej!“ ? Tohle prostě jinde než v Olomouci nezažijete. Nebo alespoň já nezažil. Podél celé trati byly kropicí auta nebo upravené hadice, abychom se mohli svlažit. Já se tedy nějakým vyhýbal, protože po proběhnutí touhle sprchou jsem pak neviděl přes brýle.
Jelikož trasu znám z minulého roku, tak jsem věděl, že poslední kilometr do cíle není vůbec jednoduchý. Čekaly na nás opět „kočičí hlavy“, ale i tak mě eufórie a dobrá nálada hnala do cíle a opět byl poslední kilometry nejrychlejší. V cíli jsem si převzal medaili a počkal na Martina, kterému jsem musel vyseknout poklonu za to, že to nevzdal a vydržel až do cíle. Pořadatelům patří veliká poklona, stejně jako všem běžcům. A jak to dopadlo z pořadím? Celkově jsem si přiběhl pro 112. místo ze 4465 běžců a ve své kategorii nejmladších mužů stačil čas 1:28:03 na 53. místo.
A jaké mám cíle na zbytek sezóny? Pokud to všechno půjde podle plánů, tak poběžím nejdelší trasu Horské výzvy Jeseník s Dominikem Chlupáčem, který mě jistě kvalitně zničí a snad zničíme i soupeře a doběhneme si pro kvalitní umístění (ale budu muset ještě zapracovat na síle v kopcích, která zatím ještě chybí ?).
Za rok bych si tuhle trať chtěl proběhnout znovu a třeba zaútočit na svůj osobák z půlmaratonské trati. Mějte se skvěle a ať vám to běhá a hlavně vás to baví. Těším se na vás na dalších Stmíváních a závodech.
